rajce.net - místo pro vaše fotografie

Snad nejpovedenější školní akce vůbec... Illinois, Chicago. Měl jsem rozhodně veliké štěstí na rodinu. Potashnickovi jsou vážně moc milí lidi, snad jsem jim byl milý i já.
Co jsme viděli? Samozřejmě, že všechno. Mrakodrapy, tlusté američany, černošské gangy, zatýkání, pravou americkou house-party, Halloween, americký fotbal, požární schodiště na cihlových činžácích. A to, že jsme chodili na americkou highschool ani nebudu zmiňovat, oh yeah!
Praha je sice Praha, ale Chicago je Chicago. Dobré moudro... No, vrátil bych se hned, o tom žádná. Ale cesta byla docela namáhavá. Zvlášť po návratu jsem měl docela problém zvládnout o 6 hodin kratší den. Ale za ten skvělý týden a kus to vážně stálo.

Začali jsme srazem pozdě večer před školou a pokračovali jsme přímo do Paříže, samozřejmě s přestávkami na čůrání... Tak nějak jsme se ocitli druhý den večer před školou francouzských studentů, co u nás byli už letos v dubnu, pomalu (jak jinak) jsme se od nich nechali dovést domů, kde nás ubytovali a dali nám (alespoň mně) malé občerstvení.
Procházky Paříží nebyly zrovna krátké a taky jich nebylo úplně nejméně. Všichni jsme se za celý týden pěkně uchodili, ale i ukoukali, potože v Paříži toho zas tak málo není. Už jenom jízda metrem obsahující přestupy byla pěknou podívanou, když se v metru i samotní Pařížané ztráceli během.
Vyvrcholením celého porjektu byla prezentace prací, které se nějakým způsobem dotýkají Paříže - ať už měly zpracovávat secesní díla umístěná v Paříži anebo římské osidlování Francie v oblasti Paříže.
Jojo, mezinárodní projekty mají svoje kouzlo. A také francouzské předsudky vůči nám východním, Čechům. Prý jestli u nás prodávají melouny...

Před odletem do Lisabou jsme si s Janou dali sraz v Dejvicích, že si ještě sedneme někam do kavárny a užijeme si tu atmosféru těsně před odletem. Jana si pak vzpomněla, že zapomněla pár věcí, jako třeba pas. Naštěstí mela občanku.
Do Lisabonu jsme přiletěli pozdě v noci, takže jsme čekali do rána na spojení do Fara. V porovnání s letadlem byl vlak velmi pohodlný a my jsme se v něm krásně dospali, abysme měli dost síly se jít odpoledne vykoupat do moře.
Ve Faru, ačkoliv je součástí Algarve, nebyly žádné útesy, které jsme potřebovali vidět. Tak jsme se další den sebrali a jeli do nádherného Lagosu, kde se nám povedlo zůstat alespoň 3 dny.
Poté nás čekala Sintra. Moc to v ní ale nežilo. V Sintře jsme se vyspali a další den vyrazili historickou tramvají na pláž k oceánu, pak autobusy na Cabo da Roca a fenomenální pláž Guincho. Tentýž večer přejezd do Lisabonu.
Další den jsme si prohlédli Lisabon. Z něj jsme večer měli odlétat, ale díky krachu SkyEurope jsme si prohlédli i Madrid...

Ačkoliv jsem původně neplánoval na tuhle akci jít, nakonec se mi udělal čas na oslavu zajít a kouknout se na dalšího čerstvě dospělého člověka, který před chvílí dělal přijímací zkoušky do primy.
Alkoholu jsem tentokrát moc nepožil. Normálně se vždycky zhulákám, ale teď nic... Tak jsem alespoň koupil nezletilým kamarádům a kamarádkám pivo, vyfotil pár fotek a unaven se vydal zpátky domů.

Po pořádně pestrém dopoledni jsem najel rovnou do pestrého odpoledne s grilováním až do večera. A grilovali jsme i s bráchovou přítelkyní. U nás totiž platí, že čím větší počet lidí, tím líp se člověk nají.
Tentokrát jsme grilovali osvědčenou krkovičku a nějaké bílé klobásy. A v inventáři nechyběly ani řecké tzatziky. Pak jsme se trošku fotili, předtím vlastně taky, fotili jsme se totiž průběžně. Někde veprostřed alba se nalézá i "emo-fotka". Vzal jsem s sebou i vodnici, ale nebyla použita, což mě trošku zklamalo. Po grilování jsme si vyrazili s Ondrou a Kačkou na hřiště na Kofolu a při cestě zpátky si sedli na střechu místního krámu. To byla letní atmosféra!

Ráno jsem se vzbudil, bylo krásně, sluníčko svítilo. Zabalil jsem si poslední věci do nového loďáku a vydal se na hlavní nádraží. Po cestě jsem ještě musel sehnat pár věcí, ale i se zpožděním jsem nakonec vlak i ostatní stihnul.
I přes ztrátu skupinového lístku jsme do Vyššího Brodu nakonec dorazili, vyzvedli si lodě, počkali chvíli na Dádu a vydali se na cestu. Počasí se ale rychle měnilo. Už během jízdy vlakem se na obloze začaly tvořit mráčky. Na lodích nás pak ale dostihnul opravdu vydatný liják. Věci, které jsem měl na sobě, jsem neusušil až do odjezdu.
Celou noc pršelo a já se bál, že nás zastihne rozvodněná řeka i ve stanu... Během následujícího dne se ale počasí začalo zlepšovat. V kempu u Rožmberka nad Vltavou jsme ale zůstali kvůli povodňovému stupni ještě jeden den.
Další 3 dny už byly slunečné. Projeli jsme Českým Krumlovem, Zlatou Korunou, Dívčími Kameny až do Boršova. Byly to tak slunečné dny, že jsem dokonce dostal i úpal...
Už se z nás stávají vodáci...

K osmnáctinám jsem od třeťáků dostal poukaz na denní pobyt na kozí farmě.
Vzal jsem s sebou svojí maminku, která se jednou chce odstěhovat na chaloupku, kde bude mít alespoň 2 husy a nějakou tu Lízu a Rózu. Takže na farmě se jí snad líbilo snad ještě víc než mně.
Nejhezčí zážitek bylo pro mě pasení kozího stáda. Holkám strašně chutnaly bukové listy, které se už na pro ně přístupných větvích nenacházely. Když jsem tedy nějakou olistěnou větev sehnul, mohly se poprat. Dokonce se o mě i opíraly kopýtky, aby dosáhly ještě výše na lepší listy. Po listech se ale dral i kozel Lojza, který si ale zachovával tvář a nejevil takový zájem.
Na farmě byl takový klid, prostě jsem si pořádně odpočinul. Byl jsem na obědě v místní hospůdce, takové té pravé vesnické. Taková letní atmosféra! Ještě jsme si s mamčou prošli vesnici a vrátili se na farmu.
Navštívil jsem krávy, prasátka, vykydal nějaký hnůj a šel vyrábět sýry a tvarůžky. Nakoupili něco málo mléka a jeli tradá domů.
Děkuju, třeťáci!

Davidovi odjeli rodiče na dovolenou, tak nás pozval, že něco ugrilujeme. Měl jsem po cestě sraz s Dádou, která nevěděla, kde David bydlí. S Dádou jsme ještě koupili meloun a jeli grilovat.
Za chvíli přišel i Adam a Honza Koráb a byli jsme všichni. Udělali jsme salát s ananasem, uvařili omáčku na steaky, připravili melouny (Honza Koráb taky jeden přinesl). Pivo telko ze sudu, vodnice nám hezky táhla, počasí bylo taky celkem fajn.
Koupali jsme se v bazénu, já jsem zkoušel dokonce i plavky z igelitové tašky. Pak jsme pořídili pár kompromitujících fotek a začali uklízet. Bohužel jsem nemohl přespat, druhý den jsem šel do práce. Parádní akce!

S Ondrou jsme měli sraz už brzo ráno v Dejvicích na Kulaťáku, abysme přijeli na mlejn co nejdříve. Vezli jsme saxofon, vzduchovku - samé důležité věci. Taky jsme si vezli notebooky pro případnou LAN-party.
Po cestě na mlejn jsme si všimli cedule značící odpočku do vesnice "Jánská". Ceduli jsme napoprvé nestihli z auta vyfotit, tak jsme se otočili a fotili znovu. Dokonce jsme si i obcí projeli a dostali se až do Svatého Jana pod skalou.
Na mlejně jsem potom bohužel fotit nestíhal. Ještě bych ale rád zmínil cestu zpátky, kdy jsme špatně odbočili. Jeli jsme se otočit na placené parkoviště a abysme nemuseli platit, šlápnul Ondra na plyn a to ho vyhecovalo stočit volant, čímž jsme se dostali smykem až do příkopu. Naštěstí nás vytáhli hodní manželé, které jsme při vyprošťování ohodili bahnem. Naštěstí jsme dojeli až domů...

Jsem se jednoho červnového dne sebral a jel Stelle zpestřit její roční studium ve Španělsku. Hned v den odletu jsem zaspal o hodinu a čvrt, naštěstí mi ale letadlo neuletělo.
Jen co jsem se z deštivé Prahy dostal do slunného Alicante, poskočilo mi srdce radostí, že budu u moře trávit všední dny, které bych jinak trávil ve školní lavici přemýšlejíce od koho opsat písemku... Naštěstí jsem měl to štěstí se místo psaní testů koupat, chodit na kafe, ale hlavně po půl roce vidět Stellu.
Bydlel jsem přímo v rodině, kde bydlela i Stella. Jsou to moc sympatičtí lidé. Dokonce mi dědeček José začal říkat "Pepito". Ale nesmím zapomenout zmínit i Marisu, Nacha, Adriana a Elenu, ale hlavně taky moc milou Pitu.
Takže jsem snad začal cestovat na vlastní pěst - konečně, věk už na to mám.

Tak jsme ubytovali alespoň jednoho Francouze nebo Francouzku (někdo dokonce až tři, Áňa jakožto náhradnice dokonce ani jednoho) a pak se o ně starali a starali. Vymýšleli jim částečně vlastní program a jinak se zúčastňovali společných akcí spojených s profesory.
Nejtěžší bylo s Francouzi kamkoliv včas dojít. Jejich "vycházkové" tempo bylo zabijácké. Ale když už jsme na místo srazu dorazili, všimli jsme si, že nejsme jediní, kdo mají problém s dochvilností. S tím trošku souvisí i francouzský předsudek vůči Čechům, že jsou strašně "pünktlich" a od rána do večera jedí zelí, které zapíjí pivem a vodkou. Hodně z nich nás považovalo za východní Evropany, kteří neznají lentilky M & M a jejich internet je omezen na stránky s doménou Ruska.
Poslední den jsme se všichni sešli před školou. Stáli jsme u hromady zavazadel a čekali... A během toho čekání jsem fotil. Těch pár dnů, fyzicky velmi náročných dnů, utelko velmi rychle. A teď čeká nás cesta do Paříže...

Takže pár fotek z tradičního turnaje. Zrovna jsem začal používat manuální nastavení foťáku, takže fotky jsou spíše zkušební. A mezi fotkami z turnaje se taky objevují fotky ze školního prostředí...
A teď k turnaji. Moje třída se samozřejmě dostala do finále. Ale fotky z finále bohužel chybí, protže jsem dostal rýmičku a prodloužil si tak ještě o jeden den i tak krátké velikonoční prázdniny.
Ale snad bude i tato troška snímků stačit.

Jelikož jsme ve škole právě probírali ryby, je přece jasné, že za chvíli budeme probírat i plazy. A tak jsme se na ně šli taky podívat hezky naživo do zoologické. Jenom škoda, že je ještě dost zima a zvířátka se schovávají, potvůrky. Ale něco jsme viděli a co jsme viděli, to jsme vyfotili.
A taky jsem tento den byl letos poprvé na kole - a hned do zoo... Ze Suchdola na Podbabu, přívozem a pak po břehu Vltavy až za zvířátky. Ale bylo to moc příjemné po té zimě. Jen mě bolí zadek od sedla...

Zase jsme se sešli před hotelem Diplomat, vyfotili se třídou pár "vtipných" fotek a jeli na západ. A najednou jsme přijeli do Augsburku, kde jsme viděli takové ty hitlerovské stavby. Pršelo tam. Ale netrvalo dlouho a ocitli jsme se v Norimberku. Pro ty, co vědí - v Norimbeře (pro ty, co nevědí - něco jako Edinbura). Tam ale taky pršelo. Tak jsme si rychle prošli náměstí, protože pršelo a my jmse nechtěli, aby na nás pršelo. No a večer jsme dojeli do našeho Jugendherberge nedaleko Mnichova. Taky tam byli ubytovaní studenti z nějaké prestižní Hauptschule. Další den jsme se za dešťových přeháněk prošli Mnichovem, nakonec jsme dostali i rozchod, jako všude jinde. Mně osobně nejvíce zaujaly trhy s jídlem. A další den, tedy ten poslední, pršelo asi nejmíň. Navštívili jsme Pinakotheky a doprohlédli si malebné městečko Mnichov. A pak tradá domů přes Řezno - moc fajn místo.
Abych to shrnul, byl jsem nadšený. Déšť jsme zvládli, bylo to super! A pan průvodce občas mluvil k věci.

Můj bratr Ondra měl maturiťák přímo v pátek 13., ale myslím, že se všechno dobře povedlo. Jenom mi nějak neyvšla rezerva s baterií ve foťáku, proto jsem musel trochu svoje focení omezit. Ale i přesto by mělo být zachyceno všechno důležité.
Na začátku plesu jsme shlédli předtančení a my přítomní Alejáci jsme si nemohli nevšimnou, že šaty, které měli tanečnice na sobě, byly podivuhodně podobné těm, ve kterých Alejačky před dvěka roky vystupovaly na předtančení se jménem "Pozvání na ples". Nebyly podobné, byly to tytéž šaty. Ale to sem vlastně nepatří.
Jak už jsem zmínil, musel jsem šetřit baterii, nevyfotil jsem proto představení barmana a přehlídku barokních tanců i s dobovými kostýmy. Ale zase tak zásadní to nebylo. Ale taky si vzpomínám na dva týpky, jednoho dredaře a jednoho "lesního muže", kteří se asi před plesem trošku stimulovali trávou a pak byli velice vtipní. Ty jsem taky nevyfotil, ale tímto je připomínám všem, co je viděli a co zavítali na moje Rajče.

Asi 40 minut jsem hledal klub Last Call, ale nakonec jsem ho podle indicie, že je naproti sex shop, našel. Ovšem sex shopů tam bylo hojně a než jsem našel ten pravý sex shop, naproti kterému Bára slavila svoje osmnáctiny, začínal jsem se bát, že oslavu asi nestihnu.
Když jsem pak ale dorazil, moc lidí zatím nepřišlo. Ale bylo tam už připravené pohoštění, na které jsem se ihned vrhnul s velkou vervou. A protože, jak jsem říkal, moc lidí zatím nedorazilo, objednal jsem si čaj, na pivo že potřebuju někoho k sobě. Ale pravda, že ten čaj se moc k těm chlebíčkům nehodil.
A asi po hodině začali chodit další oslavychtiví lidé, se kterými už jsem si pak to pivo dal, dokonce došlo i na Bloody Mary. A já fotil a fotil, seznamoval se a fotil... Ale druhý den jsem musel vstávat na brigádu, takže jsem musel odejít už okolo 11. hodiny večerní, což mě mrzelo, protože Báře se oslava moc povedla.
PS: A ta holubička seděla na okně u dědy. Byl jsem u něj na obědě.

S maminkou jsme se domluvili, že si zpestříme předvánoční náladu procházku Prahou. Říkal jsem i Stelle, aby šla s námi, ale nakonec to nějak nestihla. Já jsem ještě odpoledne před naším srazem jel reklamovat šálu, která strašně pouštěla chlupy. Byl jsem s ní v Tescu na Smíchově. Vzali ji zpátky, tak jsem měl radost a jel jsem pomalu na ten náš sraz. Po cestě jsem si koupil párek v rohlíku, protože jsem měl opravdu veliký hlad. A jak ho tak jím, tak jsem ho snědl a byl jsem tak šťastný, že na mě nekápla hořčice. Ale marně... Dal jsem ruku dolů a najednou mě něco zastudilo. To byl kečup i hořčice v rukávu mého nového kabátu. Tak jsem tuto lákavou směs opatrně utíral tak, aby si toho nikdo nevšiml, mně se tohle přece normálně nestává.
A když jsem dojel na sraz k Prašné bráně, přepadla mě únava a těšil jsem se domů. Takže jsem si ten výlet ani moc neužil. Ale zase jsme se stavili v jednom obchodě, kde před našima očima vyráběli bonbony. To bylo moc hezké.

Zamluvil jsem místa v hospodě "The Pub" a těšil jsem se, že si všichni užijeme čestvě točené pivo z pípy rovnou na stole. Ale těsně než jsem dorazil do "Pubu", volal David, že nám nechtějí nalít. Tak jsme se trochu napili Kofoly a když jsme se konečně všichni sešli, přesunuli jsme se do jedné pivnice na Staromáku. Ale pár lidí nás už opustilo po cestě.
V pivnici nám naštěstí nalili a nám bylo dobře. Jen Honza Koráb nepil, protože řídil. Nálada byla tak dobrá, že jsme nafotili malý fotorománek a také ilustrace do učebnice "Jak se tančí kankán".
Tohle posezení mělo být i tak trochu přivítání pro Stellu, která na Vánoce přijela ze Španělska. Bohužel tu ale moc dlouho nepobyla a už na Silvestra se vrací zpět do své haciendy nedaleko Alicante.

Skoro tři měsíce jsme nacvičovali předtančení a najednou bylo během 10 minut pryč? No toto? No to je samozřejmě jen z mého pohledu, z pohledu jakožto "předtančujícího nematuranta"... Ale i tak, té práce. Dokonce na plese nebyl jen tanec, ale i gymnasti se tam mihli.
Určitě jste si všimli, že tu zas tolik fotek není, ač se tu dalo strávit hezkých pár hodin. To bude tím, že jsem neměl moc času na focení. Pořád jsem někde takzvaně bendil. Možná by se to mělo psát s velým "B". A tak fotila moje maminka. Světla ale nebyla dobrá, hodně fotek nevyhovovalo. A abych nezapomněl, s maminkou jsme do Lucerny vytáhli také dědu, který zde byl po celých 25 letech.
Jen je mi moc líto, že jsem nešel na afterparty. Těsně před koncem plesu se mi udělalo poněkud nevolno a musel jsem odejít na noc domů... Tak ještě zkusím příští rok.

A tak se teda jelo... Tu spoustu míst, kde jsme byli, nemá ani cenu popisovat. Viděli jsme toho opravdu spoustu, počasí nám také vyšlo. Zájezd se týkal hlavně Skotska, ale navštívili jsme i Antverpy, Calais, Oxford, Londýn, ... Takže tak, no.
Říká se, že jsou Skoti škrkouni. To se trochu potvrdilo. Byli jsme ubytováni v rodinách, které nám měly připravit na celý den obědový balíček. Ten obsahoval dvě housky, malý džusík, jabko a čokoládovou tyčinku. Jim by to stačilo? Hmm. Ale na snídaních a večeřích nešetřili.
Také jsme ve Skotsku dvakrát navštívili školu, kde byla strašně zvláštní paní učitelka: divila se, že chceme během těch 3,5 hodin vyučování mít také přestávku. Ale zase nám přinesla kilt svého manžela, tak si ho Petr Kolář vyzkoušel.
Edinburgh byl nádherný, York jak by smet. Jen Londýn byl jsme nestihli moc projít. Teda já, Honza Müller a Viktor, že jo? Cestovali jsme totiž metrem a hledali, jak se dostat na sraz...