rajce.net - místo pro vaše fotografie

Zatímco bychom ještě před rokem šli rozvážnou chůzí 1. září do školy, letos jsme se popovezli vlakem poněkud jižněji - naproti jihočeským rybníkům.
Jaké by to byly Drhleny, kdyby Honza Koráb nevařil. A letos to vzal pěkně z gruntu, letos se totiž i peklo. Esence linoucí se z jablečného koláče "s příklopkem" lechtaly někrátkou dobu nosy sedlických sousedů.
Letní počasí se tentokrát ozvalo poněkud netradičně pozdě. Zářijová Otava nás osvěžila na splavu v Katovivích, kde jsem si při zdolávání kamenné římsy natrhnul prdel, tedy narazil prst.
Za těch pár dní se z nás stali pěkní požitkáři. Zmrzlina v našich přejedených bříškách nakonec místo našla i několikrát denně.

Zeshora to je fakt výška, i když se to zezdola moc nezdá... Chvíli trvá, než si člověk uvědomí, že až na zem nespadne. Ale když pak strach z výšky vystřídá radost z překonání, umocněná adrenalinem, to je pak pocit.
Pár škrábanců, trochu otlačené prsty na nohou a otalčený sedák, to zmizí. Ale chuť na zažitky, ta nemizí.

Průzračná voda pískovny v západních Čechách, nedaleko Karlštějna, je velkým lákadlem, zvlášť v těchto tropických dnech. Sestup k ní je ale značně nepohodlný, dokonce snad i životu nebezpečný.
Sluníčko tu zapadá o něco dříve. Vždyť jsme se koupali v hluboké díře... Jakmile se voda zdála být už příliš studená (ač šlo o krátkodobý pocit), náš inventář začal odkrývat své poklady. Hra z doby socialistické, "Ukaž, co umíš", hráčům pokládala zákeřné otázky týkající se převážně reálií SSSR.
Cestou do Prahy se nám do cesty přimotalo sluníčko zapadající za balíky slámy a v Praze pak dopravní policie a s nimi moje první silniční kontrola.

Rozzlobená GPSka umí pěkně zkomplikovat cestu. Když se z Honzovy brašničky neustále ozývá "nyní odbočte vlevo", ať se člověk snaží dostat odkudkoliv kamkoliv, není pak divu, že jsme od postrádání mapy radši přešli k empirickému plánování trasy.
Uvnitř výletní skupiny nebyly zaregistrovány zdravotní újmy. Máme však důvodné podezření, že pořádnou újmu utrpěla "paní hospodská" v bufetu u roztockého přívozu, která se málem posrala, když jsem ji upozornil na fakt, že se mi zdá, že do míry půllitru ještě tak půlcentimetr chybí. Plivanec mi ale nakonec do malinovky nenaservírovala, taková to byla milá paní.
Vyvrcholením výletu se pro nás stala návštěva pražské Stromovky. Honza Koráb myslí na všechno, a tak z bezedného batůžku postupně vytahoval housku, frizbee, láhev minerální vody, skotské sušenky podle české receptury a rajská jablíčka. Naši bezbřehou radost z výletu dokumentují kompoziční variace na téma "talíř na hlavě".

Nedělní ráno se v Calmě nese ve znamení důkladného úklidu. Naše plynulé tahy po lakovaných, skleněných i umělých plochách se stávají koncertem pro oko zákazníka a noční můrou všem skvrnám a bakteriím. Držíce hadr a agresivní saponát nemáme soucit s nečistotami a rozhodně neponecháváme nic náhodě.
Na posledním snímku alba si lze povšimnout nejhlubší odhodlanosti jednoho ze zaměstnanců kavárny. Při kontrole čistoty nohou židlí Ondra svým cvičeným a zkušeným okem uviděl vylouhovaný čajový sáček, to volně se povalující, hrozné, špinící svinstvo a neštěstí pro každou hospodyni, na podniku náležejícím kusu nábytku. Ondra ale nezná smilování, a proto se sáčku, elegancí jemu blízkou, zbavil stejně tak rychle a kvalitně, jako předtím bleskurychle stihl zbavit zahrádku psího (?!) exkrementu.

To by nebyla naše voda, abysme nezmokli. Zmokli jsme. Pláštěnka se stala nedílnou součástí snad každé lodi, která se na konci června po Vltavě plavila.
Že by nám v tom dešti bylo horko, to se říct nedá. Někoho hřálo termoprádlo, někoho cigarety, ale všechny nás hřála zelená a rum. A to zahřívání bylo třeba - v Krumlově se loď s posádkou "já a Stella" tak nebezpečně za splavem naklonila, že se zvrhla. Těžko sušit mokré věci v mokrém počasí. I sluníčko ale chvílemi prostupovalo šedivými mraky a hřálo nejen mokré oblečení, ale i naše zimou bičované tváře a nohy.
Hrad Dívčí Kámen je naší tradiční povltavskou destinací. Jeho půlnoční prohlídka nebyla z programu vynechána. Drobná fotodokumentace dokládá, jak náročným se stal výstup naší výpravy po nebezpečně čnějících kamenných schodech až na nádvoří hradu.
2 dny deště, 1 den "nic moc" a 1 den "celkem hezky". Na zpáteční cestě do Prahy náš vlak doprovázelo sluníčko. Mnozí z nás konečně nabyli pocit léta. Toho nejdelšího - pomaturitního.

Po dlouhé době se silvestr neslavil u mého dědečka, ale tentokrát ve starém mlýně, jak říkáme "mezi Berounem a Plzní". Po cestě tam jsme s Kůčou dokonce museli tahat auto ze zaváté meze, což jsme po chvíli snažení zvládli. Začít slavit hned po příjezdu, tedy ve 13 hodin, byl pro mě poněkud nezvyk. Rád bych proto vzdal uznání těm, kteří už na "mlejně" silvestra slavili třetí den...
Všech jedenáct se nás povětšinou drželo v kuchyni, kde jsme naskládaní jeden vedle druhého zády podpírali kachlovou pec, která tak pěkně hřála. Kuchyně také vydala velký pekáč, na kterém jsme hrdě překonávali svah za mlejnem. Pekáč byl nakonec daleko odolnější, než sáně, které pro změnu vydala zase kůlna.
Toho jídla a pití... Až si říkáte, že tohle nemůže dopadnout dobře a pak se ráno probudíte a řeknete si, že to dobře dopadlo. Najednou je 12 hodin a teprve lezete z postele. Na utopence "po ránu" nemáte moc chuť, ale já jsem jim prostě neodolal. Když jsme se pak naskládali do auta a rozjeli se domovu vstříc, zastavily nás sněhové jazyky napříč silnice, která se v zimě udržuje jen pluhováním... Odtud pak pocházejí poslední fotky. A že jsou některé fotky poněkud zhýralejší povahy? Přiznávám...

Ten komfort, že tramvaj č. 8 už jezdí z Dejvic až na Dlouhou třídu, jsem využil hned 3. den školy, ačkoliv se později ukázalo, že mi tahle tramvaj stejně moc nepomohla. Nasednu do tramvaje, pustím si hudbu do sluchátek a šinu si to až tam, kam potřebuju.
Po důkladném domácím studiu mapy a po náročné cestě tramvají jsem se ze stanice Dlouhá třída vydal do Dlouhé, vydal jsem se ale na druhou stranu, protože mi jaksi někdo schválně přesunul zastávku blíž k Vltavě... Na hlavě sluchátka, to se toho moc neslyší, lehce ho všechno vyleká, no a přede mnou se potácí někdo, kdo do mě asi narazí. V přítmí podvečera jsem po chvíli tápání rozpoznal spolužáka Honzu Müllera. Sáhnu do kapsy, abych zjistil, kolik že je hodin, a vidím, že mi přišla SMSka. Hrdinně jsem využil svou znalost písmen a SMSku jsem si přečetl. A to byste neřekli, že se ostatní stihli přesunout jinam.
Ještě že existuje to metro. To nastoupíš a jedeš, prostě bomba. Do Švandova labyrintu už trefím i bez studia mapy, tak jsem to zkusil - a hele, ono to vyšlo.

Od Máchova jezera, ze soustředění, jsem s kolem plynule přecestoval do pár desítek kilometrů vzáleného Mnichova Hradiště. Tam jsem z vlaku vystoupil a s bagáží se vydal do nedalekých Drhlen.
Po dvou letech jsem trochu tápal, kudy si razit cestu, ale cíl se mi podařilo neminout. Po několika hodinách čekání se z výletu z Turnova vrátili spolužáci a po večeři jsme vyrazili do letního kina na Kawasakiho růži. Hlavně jít brzo spát, ať můžeme druhý den vyrazit na tradiční výlet do Jičína.
Následující den ráno jsme nasedli na kola a vyjeli Jičínu vstříc. Cesta nahoru, dolů, doprava i doleva... Honza Koráb musel naši skupinu opustit ještě před cílem, aby stihnul vlak do Prahy o den dříve. S námi by ho rozhodně stihnout nemohl. Nám se podařilo (hlavně kvůli mé propíchlé duši) dojet do Jičína až v šest hodin večer. V sedm jsme opustili náměstí a pomalu se chystali na noční putování "domů". Po cestě byla ale ještě nutná výměna mé duše, tedy té na kole, na pumpě u výjezdu z Jičína, to dokládají akční fotky. Zpátky do Drhlen nás čas pustil až v jedenáct hodin, naštěstí téhož večera. Víno do vyschlých krků výletníků na zápraží chatičky bylo to pravé.
V den odjezdu, tedy už druhý den po sobě, jsme si k snídani připálili palačinky a trošku kakaa. Vydatná snídaně pro účastníky zájezdu, ne? To pak člověk zvládne i cestu domů s bagáží na zádech, samozřejmě s přestávkou na oběd v kultovní restauraci U Kvapilů, kde čas pěkně kvapí.

Soustřeďte se, tužte se, sportu zdar, nazdar! Cesta vlakem tam byla poněkud hektická, časově náročná, ale do Doks k Máchovu jezeru jsme nakonec šťastně dojeli. A já jsem tentokrát dokonce nezapomněl nic naházet do batohu.
Běhu dvakrát denně jsme se trošku báli všichni. Jak dny plynuly, jak únava přibývala, tréninky se postupně stávaly jednoduššími. Jen to počasí nás začínalo strašit. Déšť mokré věci k našemu velkému překvapení moc neusušil. To ovšem netrvalo celý týden, sluníčko se na "Mácháč" taky trošku usmálo a my, beachvolejbalisté, jsme se stihli i opálit.
V albu je pouze pár fotek z volnějšího odpoledne čtvrtého (krizového) dne, které jsme trávili na šlapadlech u hlavní pláže. Fotografům se dokonce podařilo zachytit i hodinku paintballu, malé občerstvení v místní hospůdce a výlet na nedaleký hrad Bezděz. Pořídit fotky ze hry bylo ale pro trénující poněkud těžší. Alespoň je jasně vidět, že tréninky probíhaly poctivě.

Zúza slaví svítek, tak co jí trošku vytáhnout ven? Zúza je totiž naše paní profesorka na ZSV, se kterou si tak trošku tykáme. Z grilování na Slapech jsem přejel na Smíchov, koupil kytici a jel do Švandova Labyrintu.
Oslava byla střídmá, o to ale příjemnější. Příjemnější, vlastně záleží jak se to vezme. Ona sůl v nose a citrón v oku nejsou úplně nejlepší spolustolovníci. To pak do sebe tu tequilu kopnout musíte a ten kapesník nebo dva se taky hodí. Tequilu po mongolsku jsem pil poprvé na Lužnici s Lůčou. Zúza si ji ale s námi už nedala, jelikož jakožto oslavenkyně ten cečer byla na roztrhání.

Člověk konečně o prázninách nemusí na brigádu, tak je pak záhodno naplnit den něčím nevšedním. S Irenou už jsme se chvíli neviděli, sraz se nám od začátku července nedařil domluvit. Ale když se chce, tak...
Naložili jsme vinné klobásy do grilovacího koření a já se s nimi vypravil na Slapy, kam na 2 dny Irena vyrazila za svou spolužačkou ze základky. Přijel jsem trochu později odpoledne, takže jsem s nimi už jachtu po Slapech prohnat nestihnul, dokonce se nekonalo ani grilování, na které jsem byl původně pozván, ale za to jsem byl nacpán k prasknutí výborným sýrovým špízem v blízké hospodě.
Ze Slapů rovnou na Smíchov do Švandova Labyrintu popřát Zúze k svátku a trošku to zapít...

Ačkoliv se nejprve výprava chystala na řeku Moravu, na poslední chvíli jsme přehodnotili naše cíle a vydali se o něco více na jihozápad - po proudu řeky Lužnice. I prvotní plány počítaly s malou posádkou našich kanoí, ale záležitost se stala ještě o něco komornější, když se nám podařilo vyplout pouze ve 4 lidech. Když teď o tom tak přemýšlím, tak nás bylo vlastně 6. Jela s námi i Honzova babička, která bedlivě střežila obsah bezpečnostní krabičky, a taky samozřejmě Michael Kalič. Těžko se mu někdy dorovnat...
Tak nějak za běhu člověk začne zjišťovat, co všechno zapomněl. To se stalo i mně... Zubní kartáček si na mě v drogerii musel chvíli počkat. Ale co bylo asi ještě trošku horší, tedy alespoň z pohledu dokumentace - můj foťák se nechtěl nastartovat. Později se ukázalo, že jsem doma místo nabití baterek baterky vybil, takže by byl celkem zázrak, kdyby se mi foťák sám spustil.
Jestli bych teď měl shrnout, co s Lužnicí, asi bych rád zmínil, že přenášet všechny její jezy není úplně to ono. Ale když už přenášení člověk přenese přes srdce, uvědomí si, že ty jezy mohl přenášet v dešti a že to počasí se i celkem povedlo, navzdory předpovědi.

Během plánování cesty za Stellou do Španělska jsem zjistil, že Grace z Chicaga chystá výlet do Evropy a že se má objevit v Barceloně. Domluvili jsme si sraz a já jsem si místo do Alicante koupil letenku do Barcelony. Barcelona nádherná, ale trošku dražší pro člověka ze střední Evropy. Tak jsem se předčil v akčnosti a po 3 dnech v Barceloně jsem si koupil letenku do Málagy...
Málaga byla příjemnou změnou, nejen co se cen týče. Daleko méně turistů a příjemní místní lidé tvořili ve městě přátelské klima. Bohužel ta pláž nebyla tak čistá, byla hned vedle přístavu. Ale co, i tak jsem tam strávil 3 odpoledne.
Moje cesta dál vedla do Granady. V Málaze mi ujel autobus, ačkoliv jsem přišel včas - stál jsem totiž na jiném nástupišti. Naštěstí jsem pak u pokladny usmlouval, že se určitě vejdu do dalšího autobusu a že není nutné kupovat si novou jízdenku. Naštěstí mě do něj pokladní pustila a já ušetřil 10 euro. Granada byla úplně rozdílná od toho, co jsem zatím viděl. Mnoho Arabů prodávajících exotické suvenýry a oblečení dokreslovalo orientální atmosféru nad Alhambrou.
Z Granady tentýž den nočním autobusem rovnou do Valencie. Hned jsem se ubytoval v hostelu, kde byla pod parapetem vrátnice klícka s papouškem, na kterého svítilo slunce. Chudák malá. Odpoledne jsem se sešel se Stellou a hurá na pláž. Večer ještě rozloučení se Španělském formou džbánku sangrie a druhý den tradá na letadlo do Prahy.

Ještě den před naším odjezden na vodu bylo krásně, sluníčku se pěkně dařilo od sebe držet mraky, ale jakmile jsme měli odjet někam, kde se špatně suší věci, musí začít pršet.
Vlak čelil statečně prudkému dešti, my pak při přestupu sami osobně. Naštěstí déšť alespoň trochu ustal a my se mohli relativně suchou nohou přesunout 2 km z nádraží k řece Berounce. Vypluli jsme a dokonce se na chvíli rozehnaly mraky. To ale nevydrželo dlouho...
Po celou naši vodu bylo zataženo, postupně chladnul vzduch natolik, že už jenom namočit si ruku do vody při pádlování znamenalo, že ta ruka bude studená až do večera... Předpovědi přívalových dešťů se pořád odkládaly, a my jsme nakonec pořádně zmokl až v den odjezdu - tedy den před původním termínem odjezdu. Do cíle jsme přijeli dříve, takže jsme už nechtěli statečně čelit urputnému dešti a odebrali se do Prahy zapít naše přežití.

Jakmile se udělalo pěkně, vyrazili jsme na pláž. No a když ne k moři, tak na Pankrác. Kurty už nebyly kryty halou, proto jsme si mohli pěkně vychutnat sluníčko, já dokonce vyzkoušet i novou kšiltovku.
Slunečné počasí ale zahnal velký zlý mrak, který nás zmoknul. Já jsem ten den šel ještě do práce, tak jsem si ve vlhkých věcech ještě chvilku pobyl. Ale na pláži se prostě člověk vodě neubrání.

Zase to utelko jako voda a americká skupina se shledala s tou českou. V nedělním ránu, kdy celá Praha spí, jsme se měli s malým předstihem před dlouho očekávaným příletem linky z New Yorku namířeno na letiště. Ale když jsme vešli do haly, Američané už na nás mávali od složených kufrů.
Procházky, hospůdky, trošku i ty památky, kluby, pro mě úplně nový a nepoznaný svět diskoték, malování vajíček, kavárny, proslovy na radnici, nakupování suvenýrů, fotbal, výlet na hrad - jéé, toho bylo. Škoda jen, že to uteklo takhle rychle...
Musím, zcela upřímně, říct, že tahle výměna byla nejpovedenější akcí školy, jakou jsem zažil. Intenzivní, ale super týden.

Když jsem ráno před odjezdem vstával, už mě bolelo v krku. V aurobuse mě pak rozbolela i hlava a já jsem se už začal bát, že si v Postalmu snad nezalyžuju. Že když jsem na lyžáku, narazím si buď rameno anebo zalehnu hned první den. Celý druhý den jsem proležel v posteli, obkládal jsem se čajem s citronem a spoustou léků a dopingu... No a třetí den už jsem se na ten svah vrhnul!
Den na prudkých, ostrých a nebezpečných svazích postalmského lyžařského areálu, večer s hazardní hrou "kent" v salonku nebo s horkou čokoládou s Honzou Korábem v malebné hospůdce pod sjezdovkou. No a taky nesmím zapomenout na Židi a masáže s modrou Indulonou. Jo, a taky že každá noc byla kanadská... Moc jsme toho nenaspali, to je taky pravda. Stella si prostě chtěla povídat.

My o pololetních prázdninách nevyspáváme, ale vydáváme se v ranních hodinách na beachvolejbal. A tenhle den byl celkem unikátní, protože dorazila i Stella. A celkem včas, zpozdila se jenom o 15 minut...
Zatímco jsem se po volejbale soustředil, abych zase nenechal něco v šatně jako minule, zjistil jsem, že jsem si doma zapomněl ručník i mýdlo. Ale pak se to nějak popůjčovalo a i já se zbavil písku všude. No a pak tradá na seminárku...

Začali jsme celkem brzo na to, že je půlnoc až v 0:00. Já vím, že mám postřeh. Ale zase bych rád zdůraznil, že se ani za těch 7 hodin nikdo nepřecenil v pití a že všechno zůstalo relativně "nedotčené" a já jsem nemusel létat po bytě s mopem a uklízet.
Dokonce jsme letos byli schopní i uložit se do postele. A v té malé místnosti nad schody se nás uložilo 5. Martin musel mít nohy pod mojí postelí a Aničku zase bouchaly dveře do hlavy, když někdo vešel. A stěžuje si někdo na to, že se nevyspal? Haha!
Jo, ještě to ucpané umyvadlo v kuchyni, taky zážitek...